• Podzim 2021
Playlist

Živé vysílání

16:30 Magazín
Za Pavlem Kábrtem; misie v Asii
17:00 Korálky
(R)
18:05 Písničky
18:30 #nofilter
Čtyři fáze růstu (R)
19:00 Písničky
19:15 Kanafásek
Zrnko písku (5/15): Zrnko písku na Sahaře

Vysíláním vás provází

Dana Kenningová

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Pocta, potěšení a povzbuzení. Ekumenický rádiový kolektiv je můj šálek kávy. Jsem vděčná, že můžu naslouchat svědectvím a životním příběhům lidí při natáčení rozhovorů. Je to někdy až s bázní a třesením a hlavně to je povzbuzení ve víře, že Bůh je dobrý a věrný. 

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Těch bylo několik. První, když mi bylo 14 let. To na velikonočním pobytu na Travné holky zvěstovaly evangelium. Ačkoliv jsem vyrůstala v evangelické církvi, bylo to, jako kdybych slyšela poprvé, že Pán Ježíš zemřel za moje hříchy. Tam jsem  Mu odevzdala svůj život. A najednou jsem objevila také smysl života, který jsem tenkrát tak urputně hledala. Potřebovala jsem vědět, proč jsme tady, proč existuje život. A tehdy mi to začalo dávat smysl. Druhý moment byl, když jsem prožila Boží povolání uprostřed zimního lesa. To jsou ty dva hlavní.

Jak odpočíváš?

Na procházce. V lese, na pláži, na horách... kde právě jsem. Miluju plavání v přírodních jezerech, třeba v Alpách (ale tam se často nedostanu). Zkrátka odpočívám v přírodě. Taky si ráda sednu s dobrou kávou a zákuskem a třeba nějakým milým člověkem. Nebo při aranžování květin, což je moje první profese:) 

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Jsme na cestě. Všem přeji, aby cílem jejich cesty bylo Boží Království. Protože pak už nebudou bezcílně bloudit životem. A vše ostatní z toho bude vycházet. Třeba to, že dokud dýcháme, je ještě naděje:)

 

Vyrůstala jsem v rodině, kde to s vírou bylo tak napůl. Naše maminka byla věřící a brávala nás do evangelického kostela. Tatínek věřící nebyl a do kostela nechodil. Maminka se s námi někdy modlívala před spaním, četla nám samizdatové příběhy pro děti, společně jsme zpívaly „Někdo mě vede za ruku“ nebo „Má Pán Ježíš, má mě rád..“ apod. To bylo, co se víry týče, doma vše. V neděli do kostela a v týdnu na biblickou hodinu. Někdy to bylo těžké, protože ve škole tou dobou probíhal pionýrský kroužek a já byla jediná, kdo z něho utíkal před koncem a někdy to provázel výslech učitelů, či posměch spolužáků. Víra pro mne byla jednou z mých volnočasových aktivit, vedle klavíru, flétny a zmíněného pionýra. Zároveň jsem od malička hledala u Boha naději ve chvílích smutku, těšila se do nebe, kde už nebude ani bolest, ani pláč.

Od nějakých deseti let jsem poslouchala Spirituál Kvintet, se kterým mne seznámil můj švagr. Písničky o svobodě, o naději, o víře, o ráji i hledání. Začínala jsem pátrat, co je smyslem života. Dospěla jsem do bodu, kdy jsem věděla, že bez odpovědi na tuto otázku nedokážu žít, potřebuju vědět, že život má smysl. Proč existuje život? Proč existuju já? Jak žít, aby můj život měl smysl?

Díky své vdané sestře jsem jela na baptistickou rodinnou dovolenou, kde mi má vrstevnice svědčila o Ježíši, který je Cesta, Pravda a Život. Dávalo mi to smysl, ale zatím stále jen v hlavě. Ve čtrnácti letech jsem jela poprvé na Velikonoce na Travnou v Rychlebských horách. A tam mi hned první večer několik děvčat zvěstovalo evangelium, že Pán Ježíš za mne zemřel, že jsou mi odpuštěny hříchy a že chce být Pánem mého života, jestli Mu ho chci dát. Asi jsem to slyšela v kostele už dřív, věděla jsem, co je hřích, prožívala jsem často pocity viny, ale nevěděla jsem co s tím. V tu chvíli jsem na kolenou s pláčem odevzdala Ježíši svůj život. Poprvé jsem prožila, že mne někdo bezpodmínečně miluje a naplnila mne přímo nebeská radost. Obrácení, znovuzrození jako z knih.

Věděla jsem, že je mi odpuštěno, a že mám nový život. Pochopila jsem, že smysl života je v Bohu, pro Boha, celým svým životem Ho chválit. Byl to úžasný začátek a díky společenství „travňáků“, se kterými jsme zůstávali v písemném kontaktu napříč republikou, společně četli Bibli a sdíleli si v dopisech své postřehy (takto jsem přečetli postupně všechna evangelia a epištoly), jsem mohla také duchovně růst. Dřív, když jsem si zkoušela číst Bibli, mi to nic neříkalo. Teď jsem ji milovala, nasávala jsem do sebe Boží Slovo jako mech vodu. O tři čtvrtě roku později, na Silvestrovské Travné jsem v zasněženém lese poprvé slyšela Boží hlas, jako kdyby Bůh stál vedle mne: „Mám pro tebe zvláštní povolání, chceš mne následovat?“ Tak nějak zněla Jeho slova. „Ano, ano, Pane, to víš že chci!“ s radostí jsem odpovídala. A to bylo vše.

Pak přišlo období, kdy jsem necítila Boží blízkost, neslyšela Jeho hlas a ani jsem se nedokázala modlit. Mohla jsem jen číst žalmy, od prvního až po stopadesátý, každý den jeden. Za další rok jsem znovu v zimní přírodě slyšela Boží hlas podruhé a naposledy takto zřetelně, jako by zvenku: „Takový bude tvůj život, ne lehký, budeš ho chtít často vzdát, ale víš, kde máš čerpat sílu. Chceš mne opravdu následovat?“ Bylo to na vandru, mrzlo až praštělo, já přišla o hlas a myslela jsem si, že ten poslední kopec s baťohem na zádech už fakt nedám. A pak pohled na zapadající slunce nad valašskými kotáry a posledních pár metrů z kopečka do teploučka. I tehdy jsem odpověděla ano. Ale už jsem věděla, že to nebude snadné.

Co je tím povoláním, jsem objevovala a objevuju postupně. Od začátku jsem se zapojovala do akcí na Travné, v kuchyni, při přípravě programu a později jsem se tam i na jeden rok přestěhovala. Travná pro mne byla prvním duchovním domovem. Společenství, chvály, poprvé pocit, že mám své místo, kam patřím, kde mohu být užitečná, kde se cítím přijatá. Miluju přírodu, květiny a jsem ráda, že jako střední školu jsem si vybrala zahradnickou. Pak dva roky studia na Biblické a misijní škole ČCE v Hradci Králové. Moje láska k Písmu rostla, ale zároveň jako by se zvětšovala propast mezi srdcem a hlavou. Jak žít ta zaslíbení v každodenním životě víry? Ani liberální teologie, ani hnutí víry v charismatickém prostředí, ke kterému jsem přičichla, mi v růstu ve víře nepomohly, spíš naopak.

Druhým duchovním domovem se pro mne stala ekumenická komunita v Německu (OJC), kde jsem pobývala dohromady rok a půl. Tam jsem objevila to, co jsem hledala. Zdravé, praktické biblické vyučování, které se dotýkalo všech oblastí života a každodenní společenství komunity. Prošla jsem osobní pastorací a udělala si i základní kurz pastorační péče. Prožila jsem velké uzdravení mnohých bolestí. Tam jsem potkala svého manžela, Američana (poté, co jsem se rozhodla, že cizince si opravdu vzít nechci, protože celý život mluvit dvěma jazyky, musí být vyčerpávající). Anglicky jsem nemluvila vůbec. Pán Bůh má prostě smysl pro humor.

Vystudovala jsem bakalářské studium sociální pedagogiky v Brně a věnovala se dál pořádání akcí na Travné. Manžel se ke mně přidal. Spolu jsme založili naši první ekumenickou domácí skupinku a induktivní metodou jsme studovali biblické knihy. Druhým důrazem naší skupinky bylo osobní sdílení a modlitby. Po ukončení mého studia jsme se přestěhovali do Ameriky, aby i manžel mohl dostudovat. Oba jsem vnímali, že se máme vrátit do Česka sloužit. Stalo se tak po sedmi letech v USA, kde se nám v té době narodily dvě dcery. Tam jsem mohla zpívat v pěveckém sboru, který vedl chvály na bohoslužbách a tam se také zrodila touha, kterou k mému překvapení Pán Bůh naplnil skrze projekty Rescued. Už několikrát se podařilo uskutečnit workshopy a koncerty chválící skupiny Rescued z našeho amerického sboru tady v Česku. Nad podivuhodnými Božími cestami vždy znovu žasnu.

Bydlíme v Olomouci, věnujeme se práci na Travné, manžel je ředitelem spolku Setkávání Travná. A skrze Travnou jsem se dostala i k Rádiu 7, nejdřív jako host a postupem času přišla nabídka ke spolupráci. Nejdřív jsem si říkala, jak já bych mohla pracovat v rádiu, před lidmi se bojím mluvit a už vůbec ne do mikrofonu. Ale zájem předat dál například induktivní metodu studia Bible v pořadu Kudy kam byl silnější než můj strach. Ekumenický kolektiv rádia 7 je můj šálek kávy, jedna denominace je pro mne prostě příliš úzká. Učím se moderovat, stříhat, správně číst, a i když je to pro mne výzva, tak mě to moc baví. Díky rádiu se nebojím tlumočit do mikrofonu na křesťanských akcích.

Mým druhým oblíbeným ekumenickým kolektivem se tak stal tým služby „Otcovo srdce“. Sama jsem zvědavá, kam se cesta bude dál ubírat, a jak se bude vyvíjet to Boží povolání pro mne. Už teď ale vím, že Pán Bůh dokáže zužitkovat všechny naše zkušenosti, např. mé zahradnické znalosti, lásku k přírodě a k Bibli, lásku k hudbě. Na léto připravuji pro Rádio 7 sérii pořadů Kudy kam o stromech v Bibli. Jsem nadšená objevováním souvislostí mezi duchovními principy a přírodními zákony.

Tím dalším velkým tématem je vnitřní uzdravení, kde sama procházím nesnadným procesem, zároveň se učím a objevuju různé přístupy k této oblasti. Znovu a znovu zjišťuji, že platí, co napsal Martin Buber: „Všechen skutečný život je setkáním.“ Setkání jako vzájemné otevření se druhému člověku i Pánu Bohu. Právě v takových pravých setkáních se děje i naše uzdravení. Ať už je to setkání při sázení stromů v lese a následné debatě o yzopu a odpuštění v Bibli nebo při natáčení rozhovoru s osmdesátiletou babičkou, která vděčně vzpomíná, jak ji celý život provází Boží milosrdenství a věrnost. Nebo při tlumočení u přímluvné modlitby, kde se otevírají největší bolesti, skrytá traumata a člověk prožije dotek Otcovy lásky. Nebo při chválách a uctívání se skupinou Rescued. To jsou momenty, kdy mám pocit, že se dotýkám samé podstaty bytí, stojím na svaté půdě, v Boží přítomnosti a naplňuju svůj smysl života.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.