Jakub Limr

„Tati, a co když ve skutečnosti neexistujeme a jenom se někomu zdáme?“ Podobné filozofické otázky jsem kladl svému tatínkovi při venčení psa asi od svých jedenácti let. A on, stavební inženýr, mi povídal o evoluci. Do duchovních témat mě uváděla maminka. Díky ní jsem hltal různé okultní knížky – příručky o věštění z karet a sestavování horoskopů nebo díla dr. Moodyho o životě před životem i po životě. Celé dospívání mi vrtalo hlavou, co se s člověkem stane po smrti. Nedávalo mi smysl, že bychom prožili nějakých osmdesát devadesát let a pak nic.

Půl roku po mých osmnáctinách jsem dostal pozvánku na pomaturitní večírek. Místo konání: byt mého tehdy nejlepšího kamaráda. V obýváku jsem narazil na Alenu, se kterou jsem tři roky seděl v jedné lavici. Zrovna vyprávěla svojí blízké kamarádce, jak před měsícem uvěřila v Boha na English Campu. Nechápal jsem! Jak může mladá inteligentní holka věřit v Boha? Vždyť jde o záležitost pro staré babičky z kostela. Jak může brát vážně Bibli, která je plná chyb? Vždyť jde o výplod lidské fantazie! A Ježíš? Dobrá, možná skutečně žil, ale Boží syn to nebyl ani náhodou!

Rozhodl jsem se, že Alenu z jejích náboženských bludů vyargumentuji. Někdy měla protiargument, jindy se – když odpověď neměla – jen mile usmála. A to mě dost vytáčelo. Chvílemi jsem na ni dost nepříjemně zvyšoval hlas. Chtěl jsem ji vidět zahnanou do kouta. Chtěl jsem slyšet, že mám pravdu. Ona si ale dál vedla svou.

Z jejího povídání se mě přeci jen něco dotklo. To, když citovala knihu Zjevení: kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. U tohoto popisu posmrtného života jsem zbystřil. Na takovém místě jsem rozhodně skončit nechtěl. Od té chvíle jsem už Alenu moc nevnímal. Myšlenky se mi horečně rozběhly: jak nestrávit věčnost v ohnivém jezeře a při tom nemít nic společného s Ježíšem?

Z večírku jsem se vrátil domů kolem půl druhé v noci. V posteli jsem rekapituloval, co se odehrálo a co jsem slyšel. A jak jsem se choval. Trápilo mě svědomí. Uvědomil jsem si, že jsem byl na Alenu dost nepříjemný. A navíc kvůli něčemu, o čem nevím zhola nic. Jak jsem na to pomyslel, najednou se ozval hlas. Měl jsem pocit, že je ve mně i kolem mě. Byla to síla! Ten hlas mi řekl velmi pragmatickou věc: „Pokud nic nevíš o křesťanství, tak si o něm něco zjisti!“

Byla v tom taková moc a autorita, že jsem hned ráno vyrazil do univerzitní knihovny a půjčil si první knížku, která měla v názvu slovo „Bible“. Vydala ji česká Biblická společnost a jmenuje se „O čem všem je Bible“. Srozumitelnou formou vysvětluje poselství jednotlivých knih Starého i Nového zákona. Přelouskal jsem ji během tří dnů a postupně jsem dozrával k přesvědčení, že Bůh je takový, jak ho popisuje Kniha knih. Fascinovala mě naplněná biblická proroctví o zemích Blízkého východu. Ježíše Krista jsem najednou viděl úplně novýma očima… Až mi bylo líto, že jsem knížku dočetl.

Když jsem se následující den probudil, měl jsem zvláštní pocit. Podobně jako ráno na Štědrý den (jenže byl srpen). Nebo jako když se člověk poprvé naplno zamiluje (jenže s přítelkyní jsem chodil už tři roky). Co to je? Pak mi došlo, že jsem se zamiloval do Ježíše. Uvěřil jsem tomu, že Bible je pravdivá a teď jsem až po uši zamilovaný do Ježíše! S tím jsem si absolutně nevěděl rady.

Ale ještě ten den jsem se v centru města potkal s Alenou. Všechno jsem to na ni vysypal a ona mě pozvala na nedělní shromáždění Církve bratrské. Tam jsem během chval slyšel znovu ten hlas: „Je hezké, že mě miluješ. Ještě něco ti ale chybí. Udělal jsi v životě spoustu špatného. Já ti ale všechny tvoje hříchy odpustím, jestli o to stojíš.“ Nikdo mi nevysvětloval slova jako pokání nebo hřích, v tu chvíli jsem ale věděl, že ten hlas má stoprocentní pravdu. Rozbrečel jsem se. Pocity viny se mísily s pocitem úlevy. „Jo, potřebuju tvoje odpuštění! Prosím, buď můj Bůh!“ Stalo se před téměř čtvrt stoletím, ale na tu chvíli nikdy nezapomenu.

Setkání s Ježíšem mi – v tom nejlepším slova smyslu – převrátilo život vzhůru nohama. Rodiče vždycky chtěli, abych se stal lékařem. Bůh měl ale jiné plány. Trvalo mi tři roky, než jsem jim porozuměl, opustil studium medicíny a začal studovat Evangelikální teologický seminář. Boží rychlost a načasování mě neustále překvapují. Nejinak tomu bylo i během prvního ročníku na ETS, kdy jsem prožil povolání do Hradce Králové a spoluzakládal Křesťanské společenství Mozaika. Letos to bude už 20 let.

Nezaslouženou Boží milost ochutnávám ve všem, k čemu mě Bůh pozval a dovolil mi být součástí. Jednou z mých srdečních záležitostí je služba za mikrofonem Rádia 7, především pořady jako Kudy kam, Na sobotní frekvenci Proglasu nebo Dary z rukou Mistra. Začátky byly ovšem krušné. Do vysílání jsem dorazil jako namachrovaný mladíček, který záhy zjistil, co všechno neumí. Navíc v jednom z prvních vstupů jsem se špatně domluvil s režií a do písniček jsem naživo smrkal, chrchlal a nesouvisle žvatlal o problémech s uslzenýma očima. Přesto, nebo možná právě proto, jsme se s rádiem skamarádili a tohle přátelství trvá dodnes.