Je členem Rady z titulu své současné pozice ředitele TWR-CZ od roku 1998.

Sám o sobě napsal, že je šťastný, že ho Pán Ježíš přijal za svého i se všemi jeho nešvary. Už 43 let se jej snaží otesávat, ale jde to prý hodně ztuha. Je ve zralém věku, rád hraje tenis, jezdí na kole a nejraději chodí po horách.

Věk, rodina, rodiče, děti:

Narodil jsem se v roce 1953 a později přibyli 2 bratři. Rodiče uvěřili krátce po mém narození a všechny nás vedli k Bohu a k obecenství s věřícími lidmi. Pravidelné chození do nedělní besídky a do křesťanského shromáždění bylo naprostou samozřejmostí – tedy pro rodiče. Nám klukům to tak příjemné vždycky nebylo. Hokej, fotbal a parta kluků na ulici ...

Vždycky mě bavila světýlka a vypínače, proto jsem se vyučil elektromontérem a pokračoval studiem na elektroprůmyslovce. V roce 1973 jsem nastoupil do podniku Domácí potřeby Brno, kde jsem pracoval až do roku 1990. Práce mě dost bavila a jiné zaměstnání jsem si moc ani neuměl představit. 17 let práce na zkušebně bylo přerušeno jen na 2 roky. Ty jsem sice nerad, ale musel „provojančit“ v Bohumíně. Po vojně jsem se oženil. Mám manželku Mirku a dceru Alenu – dnes už dospělou.

Cesta k víře:

Boží slovo se ke mně dostávalo třemi "kanály". Doma, ve sboru a v besídce. V nedělní besídce (vlastně tehdy i sobotní – v době pracovních sobot jsme ji mívali v sobotu odpoledne) nás vedla „teta Irena“ – ta, která před několika lety připravovala dětské relace. Teta Irena s námi jezdila na prázdninové týdenní pobyty. Když mně bylo 13 let, byl jsem také s besídkou na chatě. Co nám tehdy teta povídala, si už moc nepamatuji. Vím jen, že den po návratu jsem se doma odevzdal Pánu Ježíši. Vyznal jsem mu svůj život, prosil za odpuštění a děkoval za jeho obětování se za mne. Bylo to v srpnu 1966 a o rok později jsem se nechal pokřtít.

Už vlastně 44 let chodím s Bohem, resp. Bůh se mnou, z toho 37 let do sboru v Brně-Židenicích a posledních 7 let do menšího sboru v Brně-Líšni.

Kontakt s TWR:

Nerad hovořím o „křesťanské“ a „nekřesťanské“ službě. Myslím, že všechno, co děláme, máme dělat jako bychom to dělali Bohu. A pokud to tak nelze, tak raději dělejme něco jiného. Proto si nemyslím, že zapojením do práce Trans World Radia jsem byl „povolán“ do křesťanské služby. Ale pár slov k tomu, jak jsem odešel z Domácích potřeb. Po revoluci se podnik začal rozpadat. Byl to neudržitelný obchodní kolos. Likvidovalo se i naše řídící a kontrolní oddělení, z 15 spolupracovníků jsme zůstali dva a 5. ledna 1990 jsem měl podepsanou novou pracovní smlouvu. Na témže místě, se stejným pracovním zařazením, jen pod jiným zaměstnavatelem. To byla docela mimořádná situace a bral jsem ji jako velkou Boží milost. V té době jsem externě spolupracoval s nově vznikající redakcí TWR a prakticky ve stejné době, kdy jsem podepisoval novou pracovní smlouvu, jsem byl vyzván ke spolupráci s TWR na plný úvazek. Moje vnitřní rozhodnutí bylo celkem okamžité, ale přesto jsem ještě asi týden vše promýšlel, zvažoval a konzultoval. Především doma s manželkou a dcerou jsme probrali všechna úskalí, ale také radosti související se službou v „křesťanském podniku“. Bylo nám doma jasné, že tato služba není 8, ani 10 hodin od pondělí do pátku, ale mnohdy 12 až 14 hodin, často soboty i neděle. Měl jsem jednoznačnou podporu a tak jsem týden po podepsání nové pracovní smlouvy v Domácích potřebách žádal o rozvázání pracovního poměru dohodou. Vedení bylo natolik překvapené, že se nezmohlo ani na odpor. Vše proběhlo beze slova a s „otevřenými ústy“. Nelitoval jsem a Pán Bůh nám bohatě žehná. Skočil jsem do misijní služby rovnýma nohama a dnes přiznávám, že jsem neviděl na dno. To povolání dnes vidím tak, že šlo úplně „mimo mne“ a jsem rád, že jsem to dno neviděl tehdy a nevidím ho ani dnes. Ale dnes už jsme velký tým a to je dobře, protože ve svém věku už nezvládám to, co před 20 lety.