Petr Stoy
V životě asi každého člověka se najdou tzv. osudové nebo zlomové okamžiky. Jsou to chvíle, které nějakým zásadním vlivem mění nebo směrují náš další život. S několika takovými okamžiky z mého života bych se chtěl podělit i s vámi.
První docela zásadní okamžik jsem prožil, aniž bych o tom věděl – narodil jsem se totiž do křesťanské rodiny. Toto oceníte ale mnohem později, až když berete trošku rozum do hrsti. Takže křesťanské prostředí pro mne bylo už od dětství něco normálního; že se v neděli chodí do shromáždění bylo běžné, i když to bylo v dobách minulého století a zřízení. To, že vaše rodina je postavena na Božím základu skutečně oceníte až mnohem později. Jako dítě tuto okolnost můžete vnímat i jako přitěžující a nějakým způsobem omezující. Ale z druhé strany (což vám opět dojde až později) to může být dobrý trénink na pozdější dobu. Další komplikací může být paradoxně to, že jste vychováváni v duchu křesťanských zásad. Nejste vyložený průšvihář a problematická bytost, takže jste sami se sebou spokojeni, což také není úplně dobré. Ale v konečném důsledku vyrůstat v křesťanské rodině je určitě výhra a požehnání.
Další zlomový okamžik jsem prožil na střední škole. Ještě než se o něm zmíním, musím trochu vysvětlit okolnosti (pro ty, kterým je 30 let a méně; starší ročníky pochopí po několika slovech). Psal se rok 1977, když jsem se dostal na střední školu, tzv. průmyslovku (SPŠ - Střední průmyslová škola). Na tom by nebylo ještě nic tak podivuhodného. Trochu zvláštní bylo, že jsme se sešli v jedné třídě tři kluci z křesťanského prostředí (ještě jedna poznámka - škola nebyla zase úplně malá a otevíralo se v ročníku více tříd). Takže jsme se sešli – jeden baptista, říkejme mu Honza, jeden adventista, říkejme mu Pepa a jeden metodista – Petr. Dnes by to byl zanedbatelný detail, ale v roce publikování Charty 77 a docela tuhého minulého režimu, který dohlížel na všechno, tuto skutečnost považuji za malý zázrak. Samozřejmě během času jsme se dali dohromady a poslední dva ročníky jsme já a Honza coby přespolní návštěvníci školy bydleli u Pepy v podnájmu. Vzpomínám na tu dobu rád. Aniž bych si to tehdy nějak zvlášť uvědomoval, tak to byla docela dobrá ekumena. Pepa s Honzou vedli teologické disputace (z povahy jejich denominační příslušnosti, znalostí a kovanosti), já jsem zdaleka nebyl tak kovaný jako oni a tak jsem jen tak sem a tam něco připodotkl. Co bylo ale nejdůležitější, že Honza se mne jednoho dne zeptal, jak to mám s Bohem, samozřejmě ve smyslu znovuzrození. A jelikož jsem nedokázal smysluplně odpovědět, tak mne vedl k pokání a to je ten další zlomový okamžik v mém životě, který jsem prožil na střední škole a který je zásadní pro každého křesťana. Nevím, jak je to dnes, ale myslím si, že to platí stále. Pokud potkáte spolužáky – křesťany už na škole, tak je to skutečné požehnání. A když se mohou setkávat i mimo školu a rozumět si, je to vynikající.
Jeden z dalších zlomových okamžiků v životě se mi přihodil za dva až tři roky po škole. Aniž bych se o to nějak hodně snažil, potkal jsem svojí jedinou a osudovou lásku. Ženu, s kterou pluji životem už hodně přes třicet let. Mohu potvrdit to, co říká Bible – kdo najde ženu statečnou, její cena je hodně vysoká. Totiž když se dva mladí berou, tak stěží kdo ví, co bude za pět, deset, dvacet let a tak o to víc se musíte spolehnout na Boha a jeho provázení životem. Tím vůbec nechci říct, že dva se mají brát z rozumu a mít věci dobře promyšlené. Ano, je žádoucí být zamilovaný, bez toho to nejde. Ale aby se zamilovanost proměnila v lásku a vydržela roky, k tomu už potřebujete trochu se snažit a hlavně potřebujete Hospodina. A když přijdou děti, o to víc potřebujete moudrost. Nás Bůh požehnal čtyřmi hodnými a skvělými, dnes již dospělými dětmi. A můžeme se také těšit už z pěkné kupy vnoučat.
Dalších zlomový milník jsem prožil při čtení časopisu Anténa. Pro ty, kdo nevědí, tak Anténa je časopis-zpravodaj, který vydává TWR (křesťanská rozhlasová stanice) v České republice. Před několika lety jsem si ho pročítal a dozvěděl se tam, že mají nedostatek peněz, nedostatek pracovníků atd. Jelikož vysílání TWR znám už z dob vysílání z Monte Carla, tak v tu chvíli mi to přišlo strašně líto; takový dobrý projekt a potýká se málem s existenčními potížemi! Položil jsem si otázku – mohu já nějak pomoci? Sám jsem si odpověděl: peněz tedy moc nazbyt nemám, ale číst umím, hlas mám, tak zkusím tyto komodity nabídnout ke službě. Zkontaktoval jsem se s rádiem, slovo dalo slovo a byl jsem pozván, ať předvedu, co umím. Nevím, co si tenkrát o mně v rádiu pomysleli, ale sám na svoji omluvu musím říct, že jsem byl naivní jako asi pětileté děcko. Protože jedna věc je číst si doma knížku (a třeba i nahlas) a druhá věc je číst na mikrofon a ještě k tomu srozumitelně. Každopádně tenkrát nade mnou nezlomili hůl a trpělivě se mi věnovali (jmenovitě největší zásluhu má a hrdinkou je Lucie Endlicherová), až ze mne po roce začalo vypadávat něco srozumitelného a použitelného. Takže od té doby se snažím jako externista vypomáhat s načítáním různých textů. Na TWR mne fascinuje jedna věc (použiji sportovní terminologii): v tomto rádiu kopete za Boží tým. Hned to vysvětlím. Když přijdete do rádia, tak v pomyslné šatně si vysvléknete svůj klubový (rozumějte denominační) dres a obléknete si dres národního týmu (rozumějte Boží dres nebo chcete-li s Bohem na prsou) a kopete Boží ligu na Božím hřišti. Na práci v rádiu je pro mne dnes a denně inspirující to nádherné propojení lidí napříč různými denominacemi. Hlavní je nést staré dobré evangelium a věci související za pomoci nových technologií. Výsledek je stejný jako kdysi tak i dnes - záchrana lidské duše. A zdá se, že i v dnešní době, zvláště té koronavirové, má rádio smysl a své místo ve společnosti.
