• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

08:00 Sváteční slovo
Nejen o pohádkách
08:10 Písničky
09:00 Bohoslužba
Komu Bůh naslouchá
09:45 Písničky
10:15 Život víry
Stanislav Menšík (R)

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Sváteční slovo - Nejen o pohádkách


Ondřej Medřický

Pocházím původně z české Lípy a mé dětství bylo nádherné. Měl jsem rodiče, kteří mě milovali a vedli k víře. Prožíval jsem svou dětskou idylku.
Vcelku bezstarostný život trval do mých dvanácti let, kdy mi ze dne na den umřel taťka. Moc nerozumím důvodům, proč umřel zdravý člověk. Večer byl a ráno už ne. Pro mě to byla veliká rána. Přišel jsem o člověka, který mě miloval, chodil se mnou na procházky a byl tu pro mě. Přišel jsem o vzor, čas puberty se blížil a já neměl otce. Brečel jsem málo, s nikým jsem o své bolesti nemluvil a jen jsem se jí užíral a hromadil si smutek v srdci.
Další rána přišla, když nám mamka řekla, že už do církve chodit nebude. Naštvalo mě to, celý život vás k něčemu vychovávají a pak se to pár slovy zahodí. Na protest a jako projev vzpoury jsem řekl, že já do církve budu chodit dál. Nelákal mě tam vztah s Bohem nebo lidé a jejich vztahy, byl to pouze můj projev vzdoru. Tento postoj mi však časem zachránil život. Hromadila se ve mně další a další zranění, můj život se stal nudným. Každý den byl pro mě smutně monotónní a neužíval jsem si život.
V té době jsem se stal závislý na pornografii. Nebyl nikdo, s kým bych to chtěl nebo mohl řešit a tak jsem to neřešil. Ale rostl ve mně odpor vůči sobě samému a neznal jsem svou hodnotu. To trvalo do mých patnácti let. Na jedné křesťanské akci jsem totiž poznal kluka, který byl jiný. Měl něco, co mě přitahovalo. Byl veselý a radost rozdával. Trávil jsem s ním čas a víc a víc mě štvalo to, jak žiji já. Jeden večer jsem se modlil: „Bože, už dál nemůžu takhle žít, nechci takhle žít. Pomoz mi. Změň to.“ Změna přišla hned další den, já pocítil úlevu a po dlouhé době i velkou radost. Věděl jsem, že to způsobil Bůh a od té doby jsem ho začal vyhledávat jeho blízkost.
Má změna byla natolik veliká, že i další dny ve škole za mnou chodili spolužáci a říkali mi, že jsem se nějak změnil, proč jsem tak hodný. Mé problémy a bolesti se ale nevyřešily hned. Nastal běh, při kterém jsem postupně Bohu odevzdával své trápení, hříchy a vše co v mém životě bylo poničené. Začala cesta uzdravení, při které jsem mohl Boha poznat jako svého tatínka. Zažít po několika letech opět otcovské obětí a vědět, že mám u sebe parťáka. Odpustil jsem své mamince a omlouval se jí. Má cesta ke svobodnému srdci byla zkropená slzami. Všechno trápení, které dříve nespustilo ani slzičku, bylo najednou vyplavováno potoky slz. Věděl jsem, že už nikdy víc nechci zpět. Zde však můj příběh nekončí, i když by to byl krásný konec.
Čekaly mě prázdniny po úspěšné maturitě. Naplánoval jsem si spoustu věcí. Krátce po maturitě jsem nastoupil na vysněnou brigádu, začal jsem dělat na pile a opravdu jsem si užíval práci s voňavým dřevem. Vše krásné ale trvalo jen chvíli a to do 6.6., kdy jsem jako tradičně s vysokozdvižným vozíkem převážel bedny dřeva. V tom se v zatáčce začal vozík naklánět a mě to vyhodilo z kabiny právě na stranu, na kterou se chytal převrátit. Dopadl jsem na břicho a co nejrychleji se snažil zvednout, když vtom na mě třítunový vozík dopadl. Snažil jsem se vykřiknout, ale nešlo to, pokoušel jsem se dostat ven, ale bez sebemenšího úspěchu. Zavíraly se mi oči, v dáli jsem slyšel dobíhat těžké boty a slyšel nesrozumitelné volání, pak jsem upadl do bezvědomí.
S velkým nádechem jsem se probudil a stále jsem ležel na zemi. Už na mě nic neleželo, jen se nade mnou sklánělo několik lidí, kteří mi vysvětlovali, že se jim to podařilo ze mě sundat, a nesouvisle drmolili, že jsem v pořádku a záchranka je na cestě. To se brzy potvrdilo, když jsem v dálce uslyšel zvuk sirény. Čekání na sanitku mi připadalo jako věčnost. Jakmile přijeli, začali kolem mě pobíhat lékaři, ale nic moc jsem nevnímal. Nakonec jsem uslyšel přistávat vrtulník. Přeložili mě na nosítka a dopravili do liberecké nemocnice. Asi jsem byl v šoku, protože jsem necítil žádnou bolest, ale zároveň jsem byl při vědomí. Má největší starost při převozu byla ta, že nevidím z okýnka, vůbec mi nedocházela závažnost mého úrazu. Měl jsem rozdrcenou celou pánev, to mi potrhalo močový měchýř a roztrhalo močovou trubici, zlomilo mi to žebra a ta poranila plíce, díky vnitřnímu krvácení jsem ztratil tři litry krve.
Probudil jsem se na ÁRO, kolem mě byla spousta hadiček a pípajících přístrojů. Přivolal jsem sestřičku, která mi popsala, co se stalo, ale moc jsem ji nevnímal, znovu jsem usnul. Vzpomínám si, jak jsem se probudil, naproti mně byl pokoj, ve kterém starší pán zápasil s lékaři, a nakonec sestřička přivážela defibrilátor, ten pán zemřel. Cítil jsem se opravdu divně, když mě poté převezli do tohoto pokoje.
Když už jsem vydržel být nějakou dobu vzhůru, tak jsem se modlil a snažil si číst Bibli. Zažíval jsem opravdu velkou Boží přítomnost, věděl jsem, že stojí u mé postele a strach, ten jsem vůbec neměl. Postupně jsem se od lékařů dozvídal zprávy o mém fyzickém stavu, jak je to vážné. Podle nich je tento úraz v 99 % smrtelný. Stále jsem ale necítil strach. Za celou dobu mého léčení mi byli lidé kolem mě velkou oporou a povzbuzením, ať to byli členové mé rodiny a nebo mí přátelé. Po týdnu mě převezli na JIP, stále jsem se nemohl ani posadit. Neustále jsem bojoval s hanbou a pocitem méněcennosti, zejména když se o mě musely starat sestřičky, sám jsem nemohl dělat nic. Pokaždé, když jsem začínal pociťovat nejistotu, volal jsem k Bohu a on stál stále u mě.
Bůh mě opravdu držel. Když mi potřebovali udělat snímky na rentgenu, tak mě překládali na nějaké lehátko, jenže jak jsem měl v sobě všelijaké železo a šrouby, tak sebemenší pohyb opravdu bolel. Proto když mě překládali, snažil jsem se zatnout zuby co to šlo, ale bolest byla k nevydržení. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo natáhnout jednu ruku a říct: “Bože, pomoc...“ Nevím, zda ta bolest odešla, ale já se na ni už nemusel soustředit a jen jsem cítil, že mě Bůh drží za ruku.
Měl jsem velikou radost, když jsem se mohl po třech týdnech posadit a tím pádem začít jezdit na vozíku. To jsem se radostí rozbrečel. Najednou jsem mohl opustit postel, dojet si na toaletu a vysprchovat se, podívat se z okna. Právě pohled z okna ven mi v těch třech týdnech neustálého ležení chyběl.
Z Liberce mě pak převezli do České Lípy. Asi po měsíci jsem měl jet na kontrolu, očekával jsem, že ze mě vyndají železa, já se postavím a začnu už pomaličku chodit. Velká rána pro mě ale byla, když jsem se dozvěděl, že to tak nebude. Řekli mi, že ještě minimálně dva měsíce budu muset strávit na vozíku. Celou dobu jsem od lékařů poslouchal samé negativní zprávy, ani jeden mi nikdy neřekl, že to bude dobré, ale nikdy jsem si to nepřipouštěl. Tato poslední zpráva mě ale dostala do kolen. Začal jsem Bohu vyčítat, jak to mohl dopustit, proč zrovna já, kdy jsem v životě nikdy nikomu nic neudělal? Pokoj, který jsem dříve prožíval, byl pryč. Neustále jsem se ptal: „Proč?“ Proč jsem to přežil? Vždyť když bych tam umřel, tak bych byl nyní v nebi, nic by mě nebolelo a měl bych se mnohem líp, tak proč jsi mě zachránil? Mé výčitky přerostly v hněv, řval jsem na celý pokoj. Po čase se má zloba zlomila do beznaděje, to jsem se nezmohl na nic víc než pláč. Neustále jsem se užíral a připomínal si, co všechno jsem ztratil, že už nikdy nebudu normální. Dostávalo mě to víc a víc do kolen, ta bolest byla nesnesitelná. Když na to vzpomínám, tak se nebojím tvrdit, že bych radši znovu snášel všechnu tu fyzickou bolest, než tuto vnitřní. Zkoušel jsem usnout, ale nešlo to, neměl jsem klid. Celou tu dobu, co jsem nadával Bohu, jsem ale věděl, že stojí u mě, věděl jsem to, i když jsem se utápěl v beznaději. Nakonec jsem řekl jen: “Bože, už nemůžu, pomoz mi!“ A tehdy jsem velkou změnu. Zoufalství odcházelo a já si s Bohem začal povídat o svých snech. Říkal jsem mu, co všechno jsem chtěl mít, co všechno jsem chtěl dělat. Postupně jsem mu dal všechny mé sny a mé plány, dal jsem mu do rukou svou touhu znovu chodit, opět sportovat, nastoupit na vysokou školu, založit rodinu a chodit do práce. Věci, o kterých jsem si myslel, že na ně mám právo, jsem odevzdal Jemu. Nebylo to lehké a každý můj sen mě stál spoustu slz, protože jsem věděl, že když Mu něco dám, tak už se mi to nemusí vrátit. Nakonec jsem si mohl lehnout a usínat s nádherným pokojem, s vědomím toho, že už mi nezáleží na mých snech, že mi je jedno, zda budu do konce života na vozíku, ale to, co opravdu chci a potřebuji, je být s Bohem i za cenu toho, že žádný z mých snů nevyjde. Kdykoli na mě potom přicházela sebelítost, hned jsem volal k Bohu. Už jsem věděl, kam až to může zajít, a já se tam už nikdy nechtěl dostat.
Asi po dvou měsících mě převezli z nemocnice domů. Sice jsem stále jezdil na vozíku, ale přece jenom to bylo veselejší. Často jsem sedával večer na verandě a přemýšlel o tom, co se přihodilo. Stačí sekunda a všechno je jinak. Normální kluk, který žije život s Bohem, najednou sedí na vozíčku a nemá žádnou jistotu. Ale už jsem měl naději. Byla prostá, ale tak nádherná... Vyznával jsem, že i kdybych měl být do konce života na vozíčku a prožívat bolest, tak to potrvá maximálně sto let a pak přijde věčnost. Věčnost, která je věčná. Tam už nebude žádná bolest a nejistota. Spousta slz protekla a já věděl, že Bůh pláče se mnou, a zároveň jsem prožil mnoho silných okamžiků, kdy mi Bůh dával sílu bojovat, mohl jsem zažívat hrdost i radost. Poznal jsem, co znamená přátelství i to jak je silné, když pro vás někdo brečí. Zažil jsem, jak moc mi záleží na lidech kolem mě a co všechno pro mě znamenají. Bůh proměňoval mé srdce, učil mě velké trpělivosti, oddanosti a víře. S vírou jsem v posteli podepisoval přihlášku na vysokou školu a spoléhal se na Boží moc. A On nejenže proměňoval mé srdce, ale také mě uzdravoval.
V září ze mě vyndali železa a já nastoupil na rehabilitace. Za týden mi začínala škola a já se ptal lékařů, zda mě pustí, ale jejich odpovědi byly negativní. Další den mi však přišli říct, že mě nakonec do školy pustí. A já jsem mohl, sice s týdenním zpožděním, díky Bohu nastoupit. Chodil jsem o berlích a čekaly mě ještě další operace. Můj první semestr byl opravdu náročný a říkal jsem: „Bože, díky tobě jsem na škole, ale já to nezvládám, udělám pro to maximum, ale mé maximum nestačí na to, abych to udělal.“ Stálo mě to hodně potu, ale první semestr jsem zvládl nad své očekávání.
Počátkem nového semestru jsem šel na operaci do Hradce Králové. Nechtěli mi slíbit dobré výsledky, ale „aspoň se pokusí o nemožné“. Když mi pak lékaři říkali, jak to probíhalo, připadali mi velmi překvapení tím, jak to šlo hladce, ale stále byli v pozitivních prognózách velmi opatrní. Musel jsem dva týdny čekat, nyní vše záleželo na mém zahojení, buď budu zdravý nebo ne. Za dva týdny jsem měl přijít na kontrolu. Ještě večer před tím jsem se modlil, aby vše bylo v pořádku a poprvé za devět měsíců jsem uslyšel: „Jsi zdravý“. Ohromně silný moment. Doposud, když jsem se modlil, slyšel jsem: „Důvěřuj mi.“ Teď jsem poprvé uslyšel, že jsem zdravý. Začal jsem radostí tančit. Další den, když ze mě vytahali poslední hadičky a řekli, že je vše v pořádku, se mi potvrdilo večerní slovo.
Nyní jsem zdravý, mám všechny orgány, sportuji a funguji jako dřív. Rád porovnávám zprávy, které jsem slýchával na začátku – že to nepřežiju, že nebudu moct chodit, že nebudu vést normální život, ale teď je vše jiné. Bůh mě uzdravil a proměnil mé srdce, ukázal mi, jak moc ho potřebuji. Vím, na čem mi nyní opravdu záleží a raduji se, že můžu stát a pokračovat dál! Když vyprávím svůj příběh, lidé často tvrdí, že je smutný, ale není. Můj život je plný radosti a nové naděje.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.